Trocha statistiky...

V USA jsme strávili 42 dní. V 11 státech jsme projeli 13 000 kilometrů (což je zhruba ekvivalent letu mezi hlavním městem Aljašky a Punta Arenas u Magalhaesova průlivu), šestkrát jsme přejeli kontinentální rozvodí, každý den jsme v průměru jeli 310 kilometrů. Je to také o něco méně, než jsme předem odhadovali, a mimo jiné to znamená, že vzdálenosti vypočítané Google Maps se o mnoho neliší od skutečně ujetých kilometrů. S průměrnou spotřebou 10 l/100 km jsme spálili 13 hektolitrů nízkooktanového benzínu. Celkově jsme během výletu urazili (včetně letů) přes 30 000 kilometrů, tedy 3/4 obvodu rovníku.

Nejvíce jsme ujeli v Kalifornii, a to nějakých 5 000 kilometrů (zhruba ekvivalent letu ze Seattlu do San Francisca a ze San Francisca do New Yorku dohromady). V Kalifornii jsme také strávili nejvíc nocí -- 18; hned potom je Colorado s 8 přespáními a Arizona s 5. Navštívili jsme 18 národních parků, 10 národních monumentů, 6 státních parků a monumentů a 7 velkých měst. Zažili jsme sněžení ve Skalnatých horách i 52 stupňů ve stínu v Údolí smrti, prudké bouře v Badlands i vyprahlé pouště Kalifornie, vyjeli jsme 4 tisíce metrů nad úroveň moře i 80 metrů pod.

Za výlet jsme celkem utratili 193 tisíc Kč, z čehož téměř polovina (85 tisíc) padla na letenky. Další velkou část (46 tisíc) jsme utratili na půjčovném za naše SUV. Benzín nás stál 17 700, jídlo 17 800, ubytování 14 000, vstupy 3 500, suvenýry 3 000, a za další položky (jako vybavení pro kempování) jsme zaplatili 5 000. Celkově nás výlet vyšel výrazně levněji, než jsme odhadovali na podzim, a to i přesto, že jsme za auto zaplatili dvojnásobek oproti původnímu plánu a spotřeba byla o čtvrtinu horší. Průměrné celkové náklady na osobu a den tak činily 1 150 Kč.

Pokud bychom měli vybrat náš nejoblíbenější park, asi by to byl Great Sand Dunes kvůli jeho unikátnosti (kdybych ho neviděl na vlastní oči, snad bych tomu ani nevěřil), ale také díky tomu, že byl prakticky prost turistů. Dále se nám nejvíc líbilo v Bryce Canyon, Badlands, Yosemite... žádný park nás nezklamal. Nejpříjemněji nás ale potěšila americká společnost, to, jak se k nám chovali lidé, které jsme během cesty potkávali. Těžko si dovedu představit podobný výlet po Evropě.

Děkujeme!

Nikdy bychom toho nemohli během 6 týdnů tolik stihnout, kdyby nám nepomohli naši přátelé v USA. Pomohli nám s rezervacemi, půjčením auta, plánováním (a mnohým mnohým dalším); měli jsme kde přespat (ve skutečné posteli po týdnech stanování), vyprat si naše propocená trička, dostávali jsme výborné jídlo (po desítkách burgerů ve fast-foodech), mohli jsme si vyzkoušet rybaření na oceánu a trochu si zastřílet (plus spoustu dalšího), měli si s kým promluvit a dozvěděli a naučili jsme se spoustu nových věcí. Píšu to sice já, ale ostatní hlasitě připomínají, ať za ně poděkuji taky, takže: Kene a Betty, Eddie a Norme, Moki a Garry, Done a Joyce, Vickie, Hannsi a Thorstene, Delene a Barry, Chucku a Denise, DĚKUJEME MOC! Doufám, že jsem nikoho nevynechal.

Poslední hodiny

Po výborné večeři jsme přespali u Kena a Betty. Z postele jsme vylezli někdy kolem deváté, dostali podobně výbornou snídani a vyjeli na poslední krátkou cestu s naší červenou Grand Vitarou. V centru jsme koupili nějaké sladkosti a trička pro naši rodinu doma. Kolem druhé odpoledne se loučíme s Kenem a Betty (strávili jsme u nich dohromady 4 noci a bylo nám tam dobře), naposledy se stavujeme na oběd ve fast-foodu (Burger King, kde jsme toho projedli asi nejvíc), vracíme auto do půjčovny u hotelu Radisson (všechno probíhá rychle a na škrábance zdá se nikdo nehledí) a odvážíme se autobusem na letiště. Máme nějaké 3 hodiny času, takže uploaduji poslední fotky; a za chvilku už procházíme kontrolou a nastupujeme do letadla. Let do Londýna trvá nějakých 9 hodin, ale tentokrát to docela uteklo a člověku ani moc nevadily ty nepříjemné letušky British Airways. Dalších pár hodin v Heathrow trávíme pospáváním na lavičkách (časový posun dělá svoje), abychom dorazili do Prahy v 18:00 po mnohem kratším letu. Je čas se na chvíli rozloučit -- Michal zůstává v Praze, Zuzku odváží maminka do Bratislavy a my s Petrem jedeme do Litomyšle.

Čtvrtek 13.8. (Great Sand Dunes)

V písku bez karimatky se spalo docela dobře, takže se všichni probouzíme celkem svěží. Žádného medvěda ani pumu jsme v noci neslyšeli (a jídlo na stromě zůstalo). V 8 hodin už je docela teplo, takže se jen rychle nasnídáme a vyrážíme na cestu zpátky. Jde se lépe než včera, protože slunce zatím tolik nežhne, písek je chladnější, a hlavně jdeme většinu cesty z kopce. Vracíme se do kempu, celkově jsme tedy v Great Sand Dunes ušli něco kolem 23 kilometrů, což je asi nejvíc hned po Yosemite. Máme pořádný hlad, takže hned opouštíme park a jedeme směrem k dálnici do Denveru, přičemž se při první příležitosti stavujeme u Carl's Jr. Fastfoodové jídlo, ale výborné po dvou dnech na sušenkách a studených fazolích. Večer dorážíme ke Kenovi a Betty do Denveru a zakončujeme tak road trip stejně, jak jsme ho začali.

Středa 12.8. (Great Sand Dunes)

Tenhle park je snad to nejzajímavější, co jsme za celých 6 týdnů v Americe viděli (takže to nejlepší nakonec). Nejvyšší písečné duny v Severní Americe (300 metrů), které tvoří písečnou "poušť" napříč asi deset mil dlouhou, bezprostředně sousedí se štíty hor, lesem, loukami a potokem plným pstruhů -- naprosto úchvatná podívaná (a v každé denní době jinak unikátní), o kterou jsme se přitom museli dělit s nejmenším množstvím turistů ze všech národních parků, které jsme tady navštívili. Ráno jsme vylezli na jedny z nejvyšších dun. Z kempu se to zdálo jako hračka, ale duny byly vyšší, než jsme si mysleli, a navíc sypký písek šplhání rozhodně neulehčoval. I když ještě nebylo takové horko (kolem 30 stupňů ve stínu), písek byl hodně horký, a celkově jsme se shodli, že to byla asi nejnáročnější pasáž ze všech túr, které jsme v USA absolvovali. Nakonec jsme se ale nahoru všichni vyškrábali, užili si nádherný výhled (a taky cestu dolů). Před obědem jsme šli do Visitor centra pro povolení k přespání v divočině (backcountry permit) pro dnešní večer a kolem jedné vyrážíme na desetikilometrovou cestu kolem dun. Jdeme pořád v písku, přičemž často překonáváme kopečky a menší duny, takže do cíle (primitivního kempu na druhé straně dun, kde kolem nás vůbec nikdo není) se dostáváme až po 4 hodinách. Po cestě se zastavujeme u potoka a trochu se osvěžujeme. Stavíme stan, jídlo věšíme 3 metry do vzduchu na větev (kvůli medvědům a horským lvům, kterých tu žije mnoho) a užíváme si divočiny (za celou cestu jsme nikoho nepotkali). Po setmění sledujeme meteorický roj Perseidy, obloha je opět úplně dokonalá, bez světelného znečištění.

Úterý 11.8. (Mesa Verde)

Vstáváme brzy, abychom se dostali včas do Visitor centra v parku Mesa Verde a koupili si lístky na prohlídku skalního puebla. Vybrali jsme Cliff Palace, je to největší podobné pueblo v Severní Americe -- působivě vystavěné ve výklenku skalní stěny, zdálky vypadá jak vlaštovčí hnízdo. Slézáme s rangerem dolů a procházíme se po pueblu. Zbytek dopoledne jsme strávili prohlížením ostatních archeologických zajímavostí parku (několik dalších skalních puebel a starší usedlosti na planině nad kaňonem). V Mesa Verde toho je spousta a člověk by tam mohl strávit mnohem víc času než to jedno dopoledne, které jsme měli my. Po obědě odjíždíme pryč na východ směrem k Great Sand Dunes, cestou se dostáváme do vlhčích horských oblastí (kolem už to vypadá spíš jako v Alpách) a přejíždíme znovu kontinentální rozvodí, přičemž se dostáváme 11 tisíc stop vysoko (asi 3 a půl kilometru). Večer přijíždíme do parku a zabíráme jedno z posledních míst v kempu (kemp je to dost malý).

Pondělí 10.8. (Navajo, Monument Valley)

Ráno opouštíme Grand Canyon, jedeme na východ podél útesu, kudy už jsme jeli v pátek, a zastavujeme u nejvýchodnější vyhlídky. Máme před sebou dlouhou cestu, skoro 600 kilometrů, celé v indiánské rezervaci. Asi v polovině se zastavujeme u Navajo National Monument (pueblo vybudované pod útesem), dáváme si procházku něco přes míli dlouhou a pokračujeme dál k Monument Valley. Původně jsme chtěli jen projet kolem po hlavní silnici, ale necháváme se zlákat, platíme vstupné indiánům a vjíždíme na hodně špatnou prašnou cestu přímo mezi skály (však máme SUV, tak to chce aspoň trochu využít). 20 dolarů za tu zábavu rozhodně stálo, i když nás těch 15 mil cesty připravilo o čtvrt nádrže. K večeru dorážíme do kempu u Mesa Verde, na chvíli jsme vlezli do bazénu a dlouho se vyhřívali ve výřivce.