Středa 29.7. (Eureka)

Vstáváme ráno před šestou, Don bere svou loď a jedeme na ryby. Na vodu vyrážíme z přístavu pár kilometrů za Eurekou a kromě Dona s námi jede ještě jeho přítel, který se většinou věnoval řízení, zatímco Don dával pozor na naše pokusy o rybaření. Pro člověka, který nikdy nebyl na oceánu (jako já) to byl unikátní zážitek (i když vlny dělaly svoje); kromě pěkných pár ryb, které se nám kupodivu povedlo chytit, jsme viděli cestou spoustu tuleňů, a dokonce i jednu velrybu. Na moři jsme byli nějaké 4 hodiny. Pak se vracíme do Eureky k Donovi domů a trochu odpočíváme, zatímco Don očistí ryby (budou dnes k večeři). Večer vyzkoušíme také nějaké ústřice.

Úterý 28.7. (Eureka)

Ráno jedeme s Donem a Joyce k oceánu; pořád je mlha, i když oproti včerejšku je to lepší. Procházíme se po skalnatém pobřeží za odlivu a Don nám ukazuje něco z mořské fauny (hvězdice, sasanky, kraby a různé druhy měkkýšů). Prohlížíme si historické centrum Eureky a přístav, ze kterého bychom zítra měli vyjet rybařit, pokud dovolí počasí. Odpoledne nás Don nechal zastřílet si z několika jeho zbraní (lovecká puška, brokovnice, odstřelovací puška, pistole) na pozemku jeho přítele, což jsme si pořádně užili :). Potom jdeme do pivovaru ochutnat místní piva (mě moc chutnala; tady se nebojí s pivem experimentovat, takže bylo z čeho vybírat) a dáváme si tam večeři.

Pondělí 27.7. (Redwood)

Opouštíme Crater Lake a Oregon a znovu se dostáváme do Kalifornie. Sníjždíme do nižších nadmořských výšek, blížíme se k oceánu a je pořád tepleji (ráno v Crater Lake bylo nějakých 8, kolem poledne už je 30), jakmile ale přijíždíme na vzdálenost nějakých 15 mil od moře, prudce se ochlazuje o 15 stupňů a na západě už vidíme mlhu, která tady lemuje pobřeží skoro celé léto. Projíždíme prašnou cestou přímo v redwoodovém háji, kde kromě nejvyšších stromů na světě tady rostou i veliké kapradiny, které dotvářejí dojem pravěkého lesa. Přijíždíme k oceánu, ale všechno je v mlze. Velká zima. Projíždíme zbytkem národního parku, dáváme si jednu delší procházku mezi redwoody, a potom už jedeme do Eureky za Donem a Joyce. Joyce uvařila skvělou večeři (divočina), pořádně jsme se najedli a jdeme spát.

Neděle 26.7. (Crater Lake)

V Crater Lake naštěstí ráno nebyla taková zima, jak jsme čekali (je to ještě hodně na sever od Lassenu a pořád jsme víc než 2 tisíce metrů vysoko -- jako ostatně skoro pořád, když kempujeme), takže jsme se docela dobře vyspali. O půl desáté jedeme k jezeru, zastavujeme na několika vyhlídkách a dáváme si osmikilometrový výstup na nejvyšší horu v parku, Mount Scott -- hezký výhled na jezero a celou sopečnou oblast (nijak náročné oproti túrám v Yosemite). Další výlet je k hladině jezera (kolem jsou strmé srázy, takže musíme slézt mnoho stop převýšení); není vůbec tak studené, jak by člověk čekal soudě podle sněhu všude kolem, a zaplavat si je v třicetistupňovém teplu moc příjemné. Vyškrábali jsme se zpátky nahoru, objeli jezero z druhé strany a zrovna si v kempu grilujeme klobásky. Večer se chystáme na rangerský program k jezeru.

Sobota 25.7. (Lava Beds)

Ráno je pořádná zima (6 stupňů), probouzíme se brzo, vynecháváme snídani a vyjíždíme z Lassenu na sever. Zastavujeme se v Subway Cave, což je lávová jeskyně dost podobná hlavnímu cíli dnešního dne (Lava Beds), kde jich je několik desítek. Tam dojíždíme kolem poledne a procházíme několik nejdelších a nejzajímavějších jeskyň -- všechny je možno prolézt i bez průvodce a zvládli jsme to i bez helm a s jedinou pořádnou baterku (díky, Michale). Jeskyně nejsou tak bohatě zdobené jako většina těch našich, ale jsou zajímavě členité, volně přístupné, a člověk je může prolézat celý den, aniž by potkal víc než pár lidí. K večeru přijíždíme do parku Crater Lake -- skoro kruhové jezero v kaldeře sopky; nejhlubší jezero v USA s úžasně modrou vodou. Zastavili jsme se jen na chvíli (brzo bude tma, no a zítra si to projdeme pořádně), a postavili stany v kempu. Oproti včerejšku změna -- moskytů spousta.

Pátek 24.7. (Lassen)

Loučíme se s Monikou a její rodinou a vyrážíme na sever k národnímu parku Lassen. K hranicím parku přijíždíme po poledni, je docela příjemné počasí, a tak se vydáváme na dvě túry -- Bumpass Hell, což je vulkanická pánev docela podobná Yellowstonu, a procházku k jezerům v centrální části parku, kde se dalo vykoupat (koupání v čistých jezerech v divočině je fajn samo o sobě, ale přijde vhod o to víc, že v kempech v národních parcích skoro nikdy nejsou sprchy). Do kempu přijíždíme brzy, takže máme dost času na další procházku kolem Manzanita Lake, odkud je dobře vidět sopečný kužel Lassen Peak. Kemp u jezera tady v Lassenu je daleko lepší než Upper Pines v Yosemite, kde byly jednotlivé sity kousek od sebe a dost hlučno. Tady je klid -- a žádní moskyti.

Čtvrtek 23.7. (Mono Lake, Lake Tahoe)

Vyjíždíme ven z Yosemite a zastavujeme se u Mono Lake, slaného jezera známého svými tufovými útvary -- pach podobný jako u Salt Lake a výhled krásný. Jedeme dál na sever, dáváme si oběd v Jack in the Box a stává se nám první (a snad i poslední) drobná dopravní nehoda, kdy jsme lehce nabrali jedno auto při couvání; naštěstí na cizím autě žádná škoda a na našem jenom odřený lak, budeme to řešit před ojezdem. Skvěle jsme se vykoupali v Lake Tahoe a dojeli do Grass Valley k Monice. Vyzkoušeli jsme nějaká místní piva a už jdeme spát.

Středa 22.7. (Yosemite)

Dáváme se na další túru, tentokrát to je Half Dome. Celkem 25 kilometrů s převýšením 1500 metrů, takže celkem jsme v Yosemite nachodili za dva dny skoro 40 kilometrů. Vstáváme v 6, abychom se vyhnuli tomu největšímu horku (což se stejně nakonec nepovedlo). Ráno je docela příjemně, ale prudké stoupání začíná hned zkraje trasy. Na prvních pár kilometrech míjíme pěkné vodopády Vernal a Nevada Falls, kde nás příjemně zchladí vodní tříšť. Celý výlet je ale hodně náročný, nesrovnatelný s čímkoli, co jsem kdy v Čechách šel. Někdy v jedenáct se upocení konečně dostáváme pod samotný skalní dóm. Tady ale čeká to nejlepší -- nahoru je možno se dostat bez horolezeckého náčiní jenom po jedné steně (cca 150 vertikálních metrů), která má místy sklon 75 stupňů a je poměrně hladká, kámen navíc docela klouže. Bez opory by to nešlo, a tak jsou kolem natažené kabely -- člověk při výstupu používá spíše ruce než nohy. Shora je skvělý výhled a pobíhá tam několik svišťů a veverek, které sem také vyšplhaly a kradou turistům jídlo (předtím v kempu nám jedna vlezla do anti-medvědího boxu na jídlo a objevili jsme ji, až když jsme box po hodince znova otevřeli, nacpanou naším chlebem).

Úterý 21.7. (Yosemite)

První celý den v Yosemite. Hned ráno vyrážíme na túru k Upper Yosemite Falls. Je to nějakých 12 kilometrů, ale s velikým převýšením -- dost náročný výstup. I když samotné Yosemite Valley je dost nacpané, na trase nepotkáváme mnoho lidí. Po nějakých 3 hodinách se konečně dostáváme nahoru a jsme příjemně překvapeni hezkým jezírkem hned nad propastí s nejvyšším vodopádem v Severní Americe, kde jsme se mohli pohodlně vykoupat a smít ze sebe všechen pot z namáhavé cesty v 38 stupňovém horku. Cesta zpátky je rychlejší, ale člověk se při ní zašpiní stejně, takže k večeru přijde vhod koupel v řece. Poprvé jsme viděli kojota. Pak už nemáme energii na nic víc než krátkou projížďku po údolí autobusem, rozděláváme oheň a jdeme spát za poměrně velkého kraválu (rangeři odhánějí od kempu medvědy).

Pondělí 20.7. (Sequoia, Yosemite)

Dopoledne projíždíme parkem dále na západ a prohlížíme si druhý nejmohutnější (a první nejtěžší) strom na světě, General Grant Tree. Jedeme dál směrem ke Fresnu a po menších zmatcích kvůli objížďkám ve městě se dostáváme na správnou cestu k Yosemite. Už nějaký pátý den po sobě máme odpolední teploty ve stínu nad 40 stupni Celsia, naštěstí je to stále lepší s tím, jak se pohybujeme na sever (a hlavně jak k večeru přijíždíme do parku a šplháme se do vyšších nadmořských poloh). Prohlížíme si sekvojový háj na jižním okraji Yosemite a pak už míříme k Yosemite Valley, kde stavíme stany, opékáme si buřty a jdeme brzo spát (ráno se chystáme na dlouhý výlet).

Neděle 19.7. (Sequoia)

Ráno vyrážíme z KOA kempu u Lake Isabella a míříme na severozápad. GPS nás vede okresními cestami po vyprahlém americkém venkově, abychom odpoledne dorazili do národního parku Sequoia. Vyšplhali jsme na vyhlídku Moro Rock, odkud je pěkně vidět celý park, prohlédli si největší strom na světě (General Sherman Tree), silnici proraženou v padlé sekvoji a mnoho pěkných sekvojových hájů. Na jedné procházce jsme konečně pořádně zblízka viděli medvěda (tentokrát to byl baribal); krmil se jenom pár metrů od stezky. Postavili jsme si stany na hezkém místě nedaleko od řeky s vodopádem, kde jsme se potom vykoupali (voda byla sice studená, ale přírodní výřivka a čistá voda vše vynahradila).

Sobota 18.7. (Death Valley)

Z Fremontu vyrážíme po desáté ráno a po počátečních zmatcích se dostáváme na trasu směrem k Death Valley. Už tak vyprahlé Las Vegas střídá nefalšovaná nevadská poušť a teplota se pomalu šplhá k 50 stupňům Celsia (rekord toh odpoledne bude 51). Vjíždíme do parku jižní přístupovou cestou, která je prakticky opuštěná (nemnoho lidí má náladu na dovolenou v poušti, kde je 125 stupň§ Fahrenheita). Projíždíme plošinou Badwater, což je nejníže položená oblast v Severní Americe (85 metrů pod mořskou hladinou), vítr je natolik horký, že člověk nevydrží venku z auta déle než několik minut. Projíždíme kolem písečných dun. Trochu špatně jsme si rozvrhli tankování kolem Údolí smrti, takže k čerpačce dojíždíme silou vůle na rezervu. Strašně drahý benzín (však jsme už v Kalifornii).

Pátek 17.7. (Las Vegas)

Strašné horko. Jedeme po dálnici k Las Vegas a teplota šplhá k 47 stupňům Celsia ve stínu. Uhýbáme na lokální silnici a jedeme podél nádrže Lake Mead arizonskou a posléze nevadskou pouští. Bez klimatizace by to nebylo moc veselé. Posouváme si čas o hodinu zpátky a blížíme se ke hrázi Hoover Dam -- poslední míle k obrovské přehradě jedeme hodně dlouho, prakticky stojíme v koloně. Vidět hráz ale stojí za to. Klimatizace běžící naplno a popojíždění v koloně znamená velikou spotřebu, takže znovu zastavujeme natankovat (a dáváme si výborný oběd v Burger King). Kolem 5 se ubytovávámě v hotelu Fremont, večer si vyrážíme prohlédnout Vegas -- Fremont Experience a samozřejmě strip. Dokonalý kontrast ke spořádanému Salt Lake City. Kolem půlnoci pořád 44 stupňů, vedro jako v pekle. Procházíme celý strip, dostáváme se ke Stratosphere Tower a necháváme se vyvést na rollercoaster úplně nahoře nejvyšší budovy na západ od Mississippi. Rozdýcháváme rollercoaster a užíváme si krásný výhled na Vegas. Ve Fremontu si ještě zkusíme trochu zagamblovat (vyhráli jsme 15 dolarů) a někdy před druhou se vracíme na pokoje.

Čtvrtek 16.7. (Zion)

Pohodlně jsme se vyspali a někdy po půl desáté vyrážíme k Zionu. Sjíždíme do nižších nadmořských výšek a začíná se pořádně oteplovat. Zastavujeme nejdříve na severním okraji národního parku a projíždíme si Kolob Canyon, abychom se pak vypravili na jih a postavili stany na opačném okraji. V hlavní části parku se nesmí jezdit autem, takže nasedáme na autobus a necháváme se dovést na některá pěkná místa; na závěr si dáváme svě asi dvouhodinové túry. To už je ale strašné vedro (40 Celsia), takže jsme rádi, když se k večeru vracíme do kempu. Slunce ale pořád peče a naše místo není nic extra, všude jsou mravenci. Už se těšíme zítra do Las Vegas na hotel (hlavně sprchu).

Středa 15.7. (Bryce Canyon, Cedar Breaks)

Do Cedar Breaks jsme přijeli kolem poledne, ubytovali se v kempu a rychle jsme odjeli do Bryce Canyonu. Zaparkovali jsme na hranicích parku a dál se svezli autobusem na nejzajímavější vyhlídky; pár mil jsme se prošli po okraji kaňonu. Kaňon samotný tvoří spousta rozeklaných barevných skal a kamenů balancujících na tenkých pilířích. Kousek dál byl vidět lesní požár. K večeru jsme se vrátili do kempu v Cedar Breaks a prohlédli si samotný monument. Tady jsme kempovali zatím v nejvyšší nadmořské výšce (3200 metrů), takže po celý den nebylo nijak teplo. Večer jsme si na ohni opekli buřty (respektive nějaké americké párky), šli jsme na ranger program a star party -- pozorování hvězd v Cedar Breaks silným teleskopem s výkladem astronomky. Není tady žádné světelné znečištění, takže noční obloha je skutečně krásná.

Úterý 14.7. (Salt Lake City)

Dnes jsme si prohlédli město mormonů. Dojeli jsme na Temple Square, poslechli si zanícený komentář průvodkyň a vylezli k místnímu Capitolu. Viděli jsme Tabernákl, původně postaven jako posluchárna projevů mormonského proroka Brighama Younga, nyní zejména působiště známého mormonského chrámového sboru. Celé město prakticky vyrostlo z ničeho na solné poušti, když tam v polovině 19. století přišli mormoni. Trochu jsme si začvachtali ve Velkém solném jezeře, dojeli na začátek Velké solné pouště a pak se vrátli na naši původní jižní trasu směrem k Las Vegas. Zastavili jsme v kempu, který se nám líbil (nějak jsme si zvykli na vyhřívaný bazén :), leží hned pod jedním mormonským chrámem uprostřed pustiny.

Pondělí 13.7. (Grand Teton)

Dnes jsme opustili Yellowstone a pokračovali dál na jih do Grand Teton National Park. V noci v Yellowstonu jsme zažili pořádnou bouřku, zatím nejprudší. Byla docela velká zima. V Grand Tetonu jsme si udělali dvouhodinovou túru u Jenny Lake k vodopádům na druhé straně jezera; Grand Teton je vysoké pohoří (cca 4 kilometry), zvedá se prakticky z roviny, a tak z východu vypadá docela impozantně. Stejně jako v Rocky Mountains a v Yellowstonu byl na vrcholcích štítů vidět sníh. V jezerech se koupat nedalo, voda byla strašně studená. Vyjeli jsme z parku a po dvou dnech jsme se konečně pořádně najedli, zkusili jsme už čtvrtý fast food(zatím nejlepší asi Hardee's). Po cestě do kempu nás často zdržovala práce na silnicích a často jsme cítili přejetého skunka (běžná věc na amerických silnicích), ale už jsme tady a tu dlouhou cestu jsme si vynahradili v bazénu (a je tu konečně taky pořádná wifi).

Neděle 12.7. (Yellowstone)

Ráno začínáme jižní část osmičky, což jsou zejména gejzíry, horké prameny a barevná vulkanická jezírka.Postupně jsme si prohlédli několik plošin s gejzíry a dalšími útvary; člověk by tu mohl strávit týden a stejně by neviděl všechno. Turistické chodníky se skoro pořád halí do horké sirnaté páry, ze které se točí hlava. Dnes v parku potkáváme hodně lidí – je neděle. Kolem 3 hodin se dostáváme k nejznámnějšímu gejzíru v parku, Old Faithful. Není největší, ale zato exoloduje poměrně pravidelně (na rozdíl od několik mil vzdáleného největšího gejzíru na světě, Steamboat, který sice může dosáhnout až 120 metrů, ale exploze od sebe dělí někdy dny, jindy desítky let). Měli jsme navíc štěstí a gejzír explodoval jen několik minut po tom, co jsme přijeli. Byli jsme unavení z obou dnů v Yellowstonu (bylo to hodně prohlížení), a tak jsme se zastavili už jenom v poslední gejzírové oblasti u jezera a zaregistrovali se v kempu. V jezeru se koupat může, ale voda je strašlivě studená, tak jsem si aspoň smočil nohy – o něčem víc nemohla být řeč, protože přišla bouřka. Včera do kempu vlezl grizzly, tak uvidíme, jestli ho něčí večeře zláká i dnes.

Sobota 11.7. (Yellowstone)

V kempu v Cody se nám konečně povedlo dostat k internetu. Potkali jsme tam Švýcara, který uměl česky i slovensky a znal dobře naše reálie, takže to byla docela zábava. Spali jsme pod širákem (až na Zuzku, která dala jako obvykle přednost autu). Vstali jsme kolem 6 a vyjeli na západ, kde jsme se za hodinku dostali do národního parku Yellowstone. Park je to obrovský, jeho centrum tvoří jezero Yellowstone, z něhož vytéká stejnojmenná řeka. Jezero leží uprostřed velké kaldery (celý Yellowstone je vlastně jedna velká sopka), takže už u něj jsme začali vídat horké prameny, zřídla a jiné jevy, přičemž celou cestu nás provázel charakteristický zápach síry. Středem parku se točí známá silnice ve tvaru osmičky, podél které se nachází většina nejznámnějších míst. V sobotu jsme se vypravili na její severní část; ubytovali jsme se v kempu a postupně si prohlédli Grand Canyon of the Yellowstone (není tak velký jako ten arizonský, zato je barevnější a je na něm několik vodopádů), Mammoth Hot Springs (tektonické terasy) a řadu dalších věcí. Viděli jsme spoustu bizonů, jelenů a zdálky i grizzlyho a losa. Já jsem se vykoupal v řece v místě přítoku jednoho horkého pramene, voda měla nad 40 stupňů. Když jsme obkroužili vrchní část osmičky, vrátili jsme se do kempu a udělali oheň, abychom se zbavili moskytů.

Pátek 10.7. (Devil's Tower)

Průjezdní den. Pořádně jsme se vyspali a vyrazili po deváté od Sturgisu na západ. Udělali jsme krátkou odbočku k Devil's Tower, což je monument čnící nad plošinami severního Wyomingu (stát Wyoming ho má i na poznávací značce). Kolem věže jsme si udělali okružní procházku, zastavili v obchodě se suvenýry a pokračovali na západ k Yellowstone. Je to dlouhá cesta, nějakých 650 kilometrů; po cestě přejíždíme vysoký a členitý masiv Big Horn (o několik mil jižně míjíme dějiště poslední bitvy generála Custera). Přes Big Horn se jede pomalu, cestu tvoří samé serpentiny a častokrát zastavujeme kvůli práci na silnicích. Kolem osmé přijíždíme do Cody, kde přespíme a rano vyrazíme k Yellowstone.

Čtvrtek 9.7. (Badlands)

Večerní program v kempu byl zrušen kvůli bouři a silnému větru. Takže jsme místo poslouchání rangerů vylezli na skálu a sledovali, jak bouře zuří nad východním obzorem. V noci vítr ještě zesílil a byli jsme rádi, že jsme udrželi stany na jednom místě. Nakonec jsme se ale docela dobře vyspali a po deváté vyrazili na zhruba dvanáctikilometrový výlet národním parkem Badlands. Je to území chřestýšů, takže ten vepředu si musel kromě kochání krajinou dávat pořádně pozor na cestu. Už po pár stech metrech jsme se dostali do vyprahlé pustiny a byli jsme rádi, že jsme výlet nenechali na odpoledne -- bylo strašné vedro a světlo se odráželo od bílého písku. Chvíli jsme šli travou, kde se postupovalo pomalu (člověk neviděl, kam šlape), jinde nerostlo vůbec nic. Skály v Badlands jsou barevné (většinou jsou bílé až šedé, ale také žluté, červené a fialové) a hodně rozeklané, pro středoevropana úplně cizí krajina. Ráno jsme potkávali jenom málo lidí (nemnoho lidí je tady ochotno udělat víc než pár kroků od auta), k poledni se přece jen už pár turistů objevilo. Chřestýše jsme neviděli (zatím). Okolo jedné jsme se vydali na cestu k Rapid City, projeli jsme další částí národního parku s několika pěknými vyhlídkami a najeli na interstate. V Rapid City jsme se najedli, nakoupili a pokračovali dále na západ. Kempujeme u Sturgisu v Elk View, kde sice údajně měla být wi-fi, ale vypadá to, že na internet si budeme muset ještě nějaký den počkat. Ale aspoň se můžeme poprvé po 3 dnech osprchovat :).

Středa 8.7. (Wind Cave, Crazy Horse, Mt. Rushmore, Badlands)

V noci bylo docela příjemně, i když k ránu, aby nebyla porušena tradice počasí po našem příletu, spadlo pár kapek. Odjíždíme z Wind Cave a po cestě potkáváme velké stádo bizonů, jsou tu také americké antilopy. Projíždíme Custer State Park a dostáváme se ke Crazy Horse Monument, což je už přes 50 let vznikající pomník indiánskému stratégovi bitvy u Little Big Hornu. Socha vytesaná ve skále bude větší než egyptské pyramidy a jedná se o protějšek soch amerických prezidentů u Mt. Rushmore, kam dorážíme chvíli potom. Všude kolem velké davy lidí, kontrast s Wind Cave, kde bylo jen pár návštěvníků. Nezdržujeme se dlouho a jenom se procházíme kolem monumentu, abychom mohli vyrazit k cíli dnešního dne -- národnímu parku Badlands. Cestou se zastavujeme na oběd v Taco Bell (shodli jsme se, že tacos jsme měli naposledy), a odpoledne projíždíme městem duchů (jako z hororu) na hranicích národního parku. Badlands je nádherná krajina; jako z jiné planety, pustá a prakticky bez turistů. Namátkou jsme se vydali kousek po polní cestě a dojeli jsme na fantastickou vyhlídku Sheep Mountain. Teplota rychle rostla a brzo už se blížila 100 Fahrenheita (37 Celsia). Před dvěma dny na nás sněžilo! K večeru dorážíme do kempu. Je šílené vedro, nejsou tady žádné stromy, v jejichž stín by se dal postavit stan. Vyrážíme s rangerkou na procházku s výkladem, mezitím se sbíhají mraky a začíná pořádná dakotská bouřka (poprvé jsem viděl horizontální blesk); stany jsme postavili jen tak tak. Přestalo pršet a asi půl hodiny na obloze svítila duha, teď se Petr snaží něco uvařit a já něco napsat, než půjdeme na večerní program rangerů.

Úterý 7.7. (Scotts Bluff, Agate Fossil Beds)

Dnes jsme měli první z přejezdových dnů, celkově jsme ujeli nějakých 650 kilometrů. Takže jsme dělali jenom krátké zastávky, ale docela to stačilo (narozdíl od včerejšího sněžení bylo dneska pěkně horko a úplně jasno po celou dobu cesty, i když ještě určitě ne nesnesitelně -- navíc klimatizace v autě funguje naštěstí dobře). Po odjezdu z národního parku zmizely hory z obzoru docela rychle, a tak jsme se dostali do nekonečných plání, kde kolem dálnic člověk vidí jenom trávu, dobytek a větrná čerpadla na vodu. Zastavili jsme ve Wal-Martu pro nějaké nezbytnosti, na které nebyl čas o víkendu. Pořádně jsme se prošli u Scotts Bluffu -- to je vysoký útes čnící nad prérií, kolem kterého vedla stará stezka Oregon Trail v dobách Divokého západu. Další krátká zastávka u Agate Fossil Beds (zkameněliny a první upozornění na výskyt chřestýšů). Tankujeme plnou a zastavujeme ve Wind Cave, kde nám předtím do cesty vlezl bizon (doslova; museli jsme zastavit). V kempu je večerní program s rangerem, vypráví o prérii. Snažili jsme se něco uvařit z polotovarů z Wal-Martu, ale vypadá to, že zůstaneme u fast-foodových menu. Dopisuji tenhle záznam a poslouchám bizony (máme stan úplně na kraji kempu a je obvyklé, že kolem tábořišť procházejí jeleni nebo bizoni, takže doufám, že to s nimi dopadne jako s medvědy včera).

Pondělí 6.7. (Rocky Mountain)

Ráno vyrážíme do prvního národního parku. Řídí Petr (což se pravděpodobně ještě nějakou dobu nezmění :), a pomalu se prokousáváme výškovými kilometry. Nejvyšší bod, kam jsme se dostali autem, má přes 3700 metrů nadmořské výšky -- řidší vzduch byl docela znát, zvlášť když jsme se snažili někam dojít. Rocky Mountain je krásný a pestrý národní park (zažili jsme tam snad všechny druhy počasí od pražícího slunce přes neskutečný vítr a déšť až po sněžení). Většinu parku je možné pohodlně projet autem, ale vydali jsme se i na jeden delší pěší výlet -- sice nás z něho předčasně odehnal déšť, ale předtím jsme se dostali do úplné divočiny plné naprosto krotkých vypasených svišťů. Když jsme přijeli do kempu v jednom z údolí národního parku, bylo zrovna po dešti a docela zima; noc také nebyla nikterak teplá. Naštěstí už nesněžilo :). Lidé v kempech jsou tu velmi slušní (vlastně nejen v kempech). Avizovaný grizzly se v noci ve stanu neobjevil, ani neobléhal Zuzku, která spala v autě, kde bylo (podle předpisů) schováno všechno jídlo. Když v noci začalo pršet, docela jsem Zuzce záviděl, medvěd nemedvěd.

Neděle 5.7. (Denver)

Ráno jsme si vyzvedli auto. Suzuki Grand Vitara -- menší SUV, pro náš výlet docela postačující. Je červená, rok výroby 2008, moc pěkné auto. Potom nás Ken vzal na prohlídku okolí Denveru; prohlédli jsme si Red Rocks Natural Amphiteatre (částečne přírodní stage s výbornou akustikou), kde se často konají koncerty, ale třeba i mše. Odpoledne pro nás Ken a ostatní uspořádali piknik, kde jsme se docela pěkně přejedli (hamburger, klobása, dort s českou vlajkou a pak tablety na trávení), seznámili jsme se s celou jejich rodinou. Večer jsme se už balili na ranní odjezd do Rocky Mountain NP. Betty pro nás připravila spoustu věcí, které jsme si mohli vzít na cestu -- naprosto skvěle se o nás celou tu dobu starali, asi jim to těžko budeme moct oplatit. Zase sprchlo, stejně jako v sobotu i v pátek. Před spaním jsme se ještě šli projít k nedaleké kolonii psounů (pár metrů od místa, kde Betty a Ken bydlí), sledovali západ slunce nad Skalnatými horami a párek bílých pelikánů na jezeře. Denver má krásná předměstí.

Sobota 4.7. (Denver)

Tak jsme v poradku dorazili do Denveru. Let z Londyna se trochu protahl, protoze nad Denverem bylo dost spatne pocasi, takze pilot s nami udelal nekolik kolecek nad Skanlatymi horami. Pekny vyhled, i kdyz vetsina hor byla v mracich. Po ceste jsme si predtim take dobre prohledli pobrezi Gronska a Baffinuv ostrov. Na letisti v Denveru nas vyzvedl Ken a dovezl nas k sobe do Westminsteru, coz je predmesti metropole... imigracni a celni kontrola byla docela vesela, protoze jsem si zapomnel v batohu rizek, ktery vycmuchal policejni pes, takze jsme se Zuzkou museli projit podrobnejsi kontrolou. Samotny pohovor s imigracnim urednikem byl docela pohodovy, ptal se nas na nas vylet, nekolikrat nam pripomnel, ze v USA nemuzeme pracovat, a to bylo vsechno - zadne neprijemnosti. Betty nam po priletu udelala pizzu a sli jsme spat - maji s Kenem opravdu krasny dum. Dnes je 4. cervence, takze v Americe veliky svatek, za chvili se chystame jit se podivat na ohnostroje. Od rana jsme shaneli jeste nejake veci, ktere jsme potrebovali na vylet; ted bychom uz snad meli mit skoro vsechno - s vyjimkou auta, ktere si vyzvedneme rano. Byli jsme s Kenem a Betty take na msi, bylo to docela zajimave a docela jine nez u nas doma. Ken nas vzal na kratkou prochazku, jsou odtud pekne videt Rocky Mountains; a primestske oblasti Denveru jsou plne psounu. Budeme se snazit postupne dodat nejake fotky, ted to nestihame :)