Trocha statistiky...

V USA jsme strávili 42 dní. V 11 státech jsme projeli 13 000 kilometrů (což je zhruba ekvivalent letu mezi hlavním městem Aljašky a Punta Arenas u Magalhaesova průlivu), šestkrát jsme přejeli kontinentální rozvodí, každý den jsme v průměru jeli 310 kilometrů. Je to také o něco méně, než jsme předem odhadovali, a mimo jiné to znamená, že vzdálenosti vypočítané Google Maps se o mnoho neliší od skutečně ujetých kilometrů. S průměrnou spotřebou 10 l/100 km jsme spálili 13 hektolitrů nízkooktanového benzínu. Celkově jsme během výletu urazili (včetně letů) přes 30 000 kilometrů, tedy 3/4 obvodu rovníku.

Nejvíce jsme ujeli v Kalifornii, a to nějakých 5 000 kilometrů (zhruba ekvivalent letu ze Seattlu do San Francisca a ze San Francisca do New Yorku dohromady). V Kalifornii jsme také strávili nejvíc nocí -- 18; hned potom je Colorado s 8 přespáními a Arizona s 5. Navštívili jsme 18 národních parků, 10 národních monumentů, 6 státních parků a monumentů a 7 velkých měst. Zažili jsme sněžení ve Skalnatých horách i 52 stupňů ve stínu v Údolí smrti, prudké bouře v Badlands i vyprahlé pouště Kalifornie, vyjeli jsme 4 tisíce metrů nad úroveň moře i 80 metrů pod.

Za výlet jsme celkem utratili 193 tisíc Kč, z čehož téměř polovina (85 tisíc) padla na letenky. Další velkou část (46 tisíc) jsme utratili na půjčovném za naše SUV. Benzín nás stál 17 700, jídlo 17 800, ubytování 14 000, vstupy 3 500, suvenýry 3 000, a za další položky (jako vybavení pro kempování) jsme zaplatili 5 000. Celkově nás výlet vyšel výrazně levněji, než jsme odhadovali na podzim, a to i přesto, že jsme za auto zaplatili dvojnásobek oproti původnímu plánu a spotřeba byla o čtvrtinu horší. Průměrné celkové náklady na osobu a den tak činily 1 150 Kč.

Pokud bychom měli vybrat náš nejoblíbenější park, asi by to byl Great Sand Dunes kvůli jeho unikátnosti (kdybych ho neviděl na vlastní oči, snad bych tomu ani nevěřil), ale také díky tomu, že byl prakticky prost turistů. Dále se nám nejvíc líbilo v Bryce Canyon, Badlands, Yosemite... žádný park nás nezklamal. Nejpříjemněji nás ale potěšila americká společnost, to, jak se k nám chovali lidé, které jsme během cesty potkávali. Těžko si dovedu představit podobný výlet po Evropě.

Děkujeme!

Nikdy bychom toho nemohli během 6 týdnů tolik stihnout, kdyby nám nepomohli naši přátelé v USA. Pomohli nám s rezervacemi, půjčením auta, plánováním (a mnohým mnohým dalším); měli jsme kde přespat (ve skutečné posteli po týdnech stanování), vyprat si naše propocená trička, dostávali jsme výborné jídlo (po desítkách burgerů ve fast-foodech), mohli jsme si vyzkoušet rybaření na oceánu a trochu si zastřílet (plus spoustu dalšího), měli si s kým promluvit a dozvěděli a naučili jsme se spoustu nových věcí. Píšu to sice já, ale ostatní hlasitě připomínají, ať za ně poděkuji taky, takže: Kene a Betty, Eddie a Norme, Moki a Garry, Done a Joyce, Vickie, Hannsi a Thorstene, Delene a Barry, Chucku a Denise, DĚKUJEME MOC! Doufám, že jsem nikoho nevynechal.

Poslední hodiny

Po výborné večeři jsme přespali u Kena a Betty. Z postele jsme vylezli někdy kolem deváté, dostali podobně výbornou snídani a vyjeli na poslední krátkou cestu s naší červenou Grand Vitarou. V centru jsme koupili nějaké sladkosti a trička pro naši rodinu doma. Kolem druhé odpoledne se loučíme s Kenem a Betty (strávili jsme u nich dohromady 4 noci a bylo nám tam dobře), naposledy se stavujeme na oběd ve fast-foodu (Burger King, kde jsme toho projedli asi nejvíc), vracíme auto do půjčovny u hotelu Radisson (všechno probíhá rychle a na škrábance zdá se nikdo nehledí) a odvážíme se autobusem na letiště. Máme nějaké 3 hodiny času, takže uploaduji poslední fotky; a za chvilku už procházíme kontrolou a nastupujeme do letadla. Let do Londýna trvá nějakých 9 hodin, ale tentokrát to docela uteklo a člověku ani moc nevadily ty nepříjemné letušky British Airways. Dalších pár hodin v Heathrow trávíme pospáváním na lavičkách (časový posun dělá svoje), abychom dorazili do Prahy v 18:00 po mnohem kratším letu. Je čas se na chvíli rozloučit -- Michal zůstává v Praze, Zuzku odváží maminka do Bratislavy a my s Petrem jedeme do Litomyšle.

Čtvrtek 13.8. (Great Sand Dunes)

V písku bez karimatky se spalo docela dobře, takže se všichni probouzíme celkem svěží. Žádného medvěda ani pumu jsme v noci neslyšeli (a jídlo na stromě zůstalo). V 8 hodin už je docela teplo, takže se jen rychle nasnídáme a vyrážíme na cestu zpátky. Jde se lépe než včera, protože slunce zatím tolik nežhne, písek je chladnější, a hlavně jdeme většinu cesty z kopce. Vracíme se do kempu, celkově jsme tedy v Great Sand Dunes ušli něco kolem 23 kilometrů, což je asi nejvíc hned po Yosemite. Máme pořádný hlad, takže hned opouštíme park a jedeme směrem k dálnici do Denveru, přičemž se při první příležitosti stavujeme u Carl's Jr. Fastfoodové jídlo, ale výborné po dvou dnech na sušenkách a studených fazolích. Večer dorážíme ke Kenovi a Betty do Denveru a zakončujeme tak road trip stejně, jak jsme ho začali.

Středa 12.8. (Great Sand Dunes)

Tenhle park je snad to nejzajímavější, co jsme za celých 6 týdnů v Americe viděli (takže to nejlepší nakonec). Nejvyšší písečné duny v Severní Americe (300 metrů), které tvoří písečnou "poušť" napříč asi deset mil dlouhou, bezprostředně sousedí se štíty hor, lesem, loukami a potokem plným pstruhů -- naprosto úchvatná podívaná (a v každé denní době jinak unikátní), o kterou jsme se přitom museli dělit s nejmenším množstvím turistů ze všech národních parků, které jsme tady navštívili. Ráno jsme vylezli na jedny z nejvyšších dun. Z kempu se to zdálo jako hračka, ale duny byly vyšší, než jsme si mysleli, a navíc sypký písek šplhání rozhodně neulehčoval. I když ještě nebylo takové horko (kolem 30 stupňů ve stínu), písek byl hodně horký, a celkově jsme se shodli, že to byla asi nejnáročnější pasáž ze všech túr, které jsme v USA absolvovali. Nakonec jsme se ale nahoru všichni vyškrábali, užili si nádherný výhled (a taky cestu dolů). Před obědem jsme šli do Visitor centra pro povolení k přespání v divočině (backcountry permit) pro dnešní večer a kolem jedné vyrážíme na desetikilometrovou cestu kolem dun. Jdeme pořád v písku, přičemž často překonáváme kopečky a menší duny, takže do cíle (primitivního kempu na druhé straně dun, kde kolem nás vůbec nikdo není) se dostáváme až po 4 hodinách. Po cestě se zastavujeme u potoka a trochu se osvěžujeme. Stavíme stan, jídlo věšíme 3 metry do vzduchu na větev (kvůli medvědům a horským lvům, kterých tu žije mnoho) a užíváme si divočiny (za celou cestu jsme nikoho nepotkali). Po setmění sledujeme meteorický roj Perseidy, obloha je opět úplně dokonalá, bez světelného znečištění.

Úterý 11.8. (Mesa Verde)

Vstáváme brzy, abychom se dostali včas do Visitor centra v parku Mesa Verde a koupili si lístky na prohlídku skalního puebla. Vybrali jsme Cliff Palace, je to největší podobné pueblo v Severní Americe -- působivě vystavěné ve výklenku skalní stěny, zdálky vypadá jak vlaštovčí hnízdo. Slézáme s rangerem dolů a procházíme se po pueblu. Zbytek dopoledne jsme strávili prohlížením ostatních archeologických zajímavostí parku (několik dalších skalních puebel a starší usedlosti na planině nad kaňonem). V Mesa Verde toho je spousta a člověk by tam mohl strávit mnohem víc času než to jedno dopoledne, které jsme měli my. Po obědě odjíždíme pryč na východ směrem k Great Sand Dunes, cestou se dostáváme do vlhčích horských oblastí (kolem už to vypadá spíš jako v Alpách) a přejíždíme znovu kontinentální rozvodí, přičemž se dostáváme 11 tisíc stop vysoko (asi 3 a půl kilometru). Večer přijíždíme do parku a zabíráme jedno z posledních míst v kempu (kemp je to dost malý).

Pondělí 10.8. (Navajo, Monument Valley)

Ráno opouštíme Grand Canyon, jedeme na východ podél útesu, kudy už jsme jeli v pátek, a zastavujeme u nejvýchodnější vyhlídky. Máme před sebou dlouhou cestu, skoro 600 kilometrů, celé v indiánské rezervaci. Asi v polovině se zastavujeme u Navajo National Monument (pueblo vybudované pod útesem), dáváme si procházku něco přes míli dlouhou a pokračujeme dál k Monument Valley. Původně jsme chtěli jen projet kolem po hlavní silnici, ale necháváme se zlákat, platíme vstupné indiánům a vjíždíme na hodně špatnou prašnou cestu přímo mezi skály (však máme SUV, tak to chce aspoň trochu využít). 20 dolarů za tu zábavu rozhodně stálo, i když nás těch 15 mil cesty připravilo o čtvrt nádrže. K večeru dorážíme do kempu u Mesa Verde, na chvíli jsme vlezli do bazénu a dlouho se vyhřívali ve výřivce.

Neděle 9.8. (Grand Canyon)

Celý den trávíme u Grand Canyonu. Náš kemp je přímo v Grand Canyon Village, kousek od zastávky autobusu (celým parkem projíždí několik linek, vše je zdarma). Necháváme se dovést k vyhlídce Kaibab, kde začínáme sestup dolů do kaňonu. Nešli jsme až k řece, ale i tak jsme se docela zapotili (i když bylo mnohem příjemněji než předtím v Zionu nebo Yosemitu) a dostali se k několika krásným vyhlídkám po cestě; ráno byla sice v kaňonu docela mlha, ale během dne se výhled o hodně zlepšil. Krásný den -- celkově máme štěstí na počasí (nerad bych to teď zakřikl). Túra nám zabrala nějaké 3 hodiny, zbytek dne jsme strávili zpátky nahoře popojížděním po rúzných vyhlídkách a procházením stezky, která lemuje jižní okraj kaňonu. Oběd v Grand Canyon Village, i když jsme původně chtěli vařit (to se posouvá na večeři). Dnes ráno mají být 4 stupně.

Sobota 8.8. (Meteor Crater, Walnut Canyon, Sunset Crater, Wupatki)

Z kempu u Meteor Crater do Grand Canyonu to jsou sice jenom 2 hodiny cesty autem, ale trvá nám to celý den, protože po cestě je tolik věcí k vidění. Ráno si prohlížíme samotný Meteor Crater (první dokázaný kráter vzniklý nárazem meteoritu a stále nejlépe zachovaný na světě), procházíme se po okraji, velice působivý pohled. Odtud popojíždíme pár kilometrů do Walnut Canyon, kde jsou ve stěně kaňonu stará indiánská puebla. Projíždíme se kousek po Route 66. Zastavujeme se na oběd ve Flagstaffu a pokračujeme k monumentu Sunset Crater, což je velmi dobře zachovalý sopečný kužel. Dáváme se krátký výstup na jednu ze sopek a procházíme se po lávové stezce. Odtud je jen pár mil k Wupatki National Monument, kde je několik velkých indiánských puebel. Postupně si je prohlížíme a pak se vracíme na hlavní silnici, jedeme na sever a vjíždíme do národního parku Grand Canyon. Slunce už je nízko, takže hezky osvětluje východní část kaňonu (západní část není moc dobře vidět také proto, že v oblasti je několik požárů). Pohled je to úchvatný.

Pátek 7.8. (Petrified Forest)

Ráno se loučíme s Chuckem a jeho rodinou a vyrážíme směrem k Petrified Forest. Jak postupujeme dál na severovýchod, stoupáme v nadmořské výšce, poušť ustupuje lesnaté krajině a hodně se ochlazuje (takže když přijíždíme do parku, je už docela příjemně). Procházíme se zkamenělým lesem mezi skalami, které hodně připomínají Badlands. Kousek dál v parku jsou také zbytky starého indiánského puebla s původními kresbami na skalách kolem. Přejíždíme dál na sever do Painted Desert, kde jsou krásné vyhlídky na barevné skály kolem. Sjíždíme z parku na dálnici a jedeme na západ; zastavujeme se v Burger Kingu a večer přijíždíme do kempu u Meteor Crater. Je to krásný kemp, po dlouhé době stavíme stany na husté zelené trávě.

Čtvrtek 6.8. (Phoenix)

Vstáváme kolem deváté a vyrážíme na výlet, který nám doporučil Chuck -- nějakých 200 kilometrů arizonskou pouští. Prohlížíme si ghost town u bývalého zlatého dolu, všudypřítomné vysoké kaktusy a pusté hory jako vystřižené z nějakého hororu. Projíždíme kolem několika nádrží, ale tahle voda nijak nemění pouštní charakter okolní krajiny. Dáváme si sendvič v Tortilla Flats a pokračujeme dál po nezpevněné silnici, na které se ztěží vejdou dvě auta vedle sebe; krásné výhledy na poušť. Zpátky k Chuckovi a jeho rodině se vracíme odpoledne a s potěšením zkoušíme jejich bazén (venku je kolem 43 a voda má nějakých 31, tedy asi dvakrát tolik než oceán, ve kterém jsme se koupali předevčírem). Večer dostáváme od Denise skvělé mexické jídlo. Budeme si jen těžko znovu zvykat na fast food!

Středa 5.8. (Joshua Tree)

Probouzí nás horko, takže vyjíždíme poměrně brzy. Kempovali jsme v jižní části národního parku a teď pokračujeme na severozápad, kde se teprve začínají objevovat Joshua trees a pro tento park typická seskupení kamenů a skal (často připomínají obličeje a jsou podle toho pojmenovaná). Je pořádné horko (později odpoledne máme 47) a jasno, takže pěší turistiku omezujeme na několik krátkých procházek po značených stezkách (mezi kaktusy, joshua trees a skalami). V autě se vždycky pěkně zchladíme, takže celkově je v parku docela fajn -- jenom pár lidí a příroda je krásná. Snažíme se dostat k rybníku (nebo snad nádrži) avizovanému v průvodci, ale všechna voda je pryč (takže mezi skalami už přežívá jen pár myší a chřestýšů). Projíždíme celý park a dostáváme se ven na severním okraji, jedeme po prakticky prázdné, úplně rovné silnici (které jsme dali přednost před dálnicí); zastavujeme na oběd a jedeme dál do Arizony směrem k Phoenixu (benzín najednou zlevňuje o 30 centů za galon, jsme pryč z Kalifornie). Podél cesty vidíme několik větrných vírů (čertíci), vypadají jako malá tornáda. K večeru jsme rádi, že dorážíme k Chuckovi.

Úterý 4.8. (San Diego)

V San Diegu si prohlížíme Balboa Park (největší městský park v USA), pěkná španělská koloniální architektura, ale hlavně nádherné zahrady. V San Diegu je příjemně, kolem 30 stupňů a od oceánu fouká čerstvý vzduch, ale slunce docela praží, hledáme místo ke koupání. Sjíždíme k oceánu, přejíždíme na ostrov Coronado a prohlížíme si jeden z nejstarších hotelů v USA (viktoriánský Del Coronado) a zůstáváme na pláži hned vedle hotelu. Pláž je nádherná, oceán je studenější než včera, ale vlny jsou skvělé, takže se jimi necháme vláčet pár hodin. Jsme jenom 10 mil od mexických hranic. Před 4 vyklepáváme písek z uší a odjíždíme na severovýchod směrem k Joshua Tree. Dostáváme se do vnitrozemí, do pouště, a teplota roste až na 44. Přijíždíme do kempu v národním parku a jsme tu prakticky sami (ono kempování v poušti v létě moc lidí neláká). Ale teď už se ochlazuje a je příjemněji. Občas vidíme nějakého zajíce nebo ještěrku, ale jinak je to tu pusté.

Pondělí 3.8. (Los Angeles)

Z Malibu jedeme do LA podél pobřeží, zatáčíme doleva na Sunset Boulevard a jedeme k Hollywoodu kolem Beverly Hills. Zastavujeme u Universal Studia a procházíme si City Walk. Pak přejíždíme na Hollywood Boulevard k chodníku slávy, který si celý procházíme, a pak už vyjíždíme z LA pryč (je to o poznání méně příjemné město než SF, i když na zdejší poměry máme příjemné počasí -- ve městě něco kolem 33). Snažíme se vyjet z města po Highway 1, ale doprava je strašně hustá a každých pár set metrů je semafor, takže se vracíme na dálnici (celkově ale řízení v LA lepší, než jsme čekali). Pokračujeme na jih a na půl cesty k San Diegu zastavujeme na pláži, kde zůstáváme zbytek odpoledne. Voda je docela teplá, vzduch je poměrně chladný a na pobřeží jsou velké vlny, docela jsme se vyřádili (plavat se ale prakticky nedá, člověk se nedostane přes vlny do klidnější vody). K večeru dojíždíme do Valley Center k Deleně a Barrymu, kde dostáváme skvělou večeři a vyčerpaní jdeme spát.

Neděle 2.8. (Big Sur)

Opouštíme SF a pokračujeme dál na jih po Highway 1. Narozdíl od cesty z Eureky máme krásný den bez mlhy, teplota pod dvaceti stupni, takže na slunci je docela příjemně. Zastavujeme se několikrát a jen se kocháme pobřežím; Highway 1 je často posazená úplně na okraj útesů a točí se nad oceánem. Zaparkujeme v jednom ze státních parků podél cesty a jdeme na půlhodinovou procházku, prohlížíme si zblízka pobřeží, velké kraby a malé rybky, které odliv uvěznil v malých jezírcích mezi skalami. Popojíždíme o kousek dál a dostáváme se do oblasti Big Sur. Zastavujeme u vodopádu přímo na pláži; nádherný pohled. U Santa Barbary se dostáváme do první pořádné dopravní zácpy, ale do kempu v Malibu se nám daří dojet ještě za mizejícího světla, i když na stavění stanů ho už mnoho nezbývá. Kemp je dost přelidněný a hlučný, ale v docela pěkném prostředí (na to, že pár kilometrů daleko leží milionová megalopole).

Sobota 1.8. (San Francisco)

Dnes do města vyjíždíme sami. Chvilku nám trvá, než se nám podaří rozumně zaparkovat (v San Franciscu je to docela problém, stejně jako je tam zajímavé jezdit s manuální převodovkou, protože skoro každá ulice je tam do kopce, přitom těsně před vrcholem obvykle bývá stopka nebo semafory), a pak vyrážíme na lodi na Alcatraz -- skvělý výlet, počínaje výhledem z trajektu při cestě na ostrov přes prohlídku samotného bývalého vězení až po krásnou přírodu, která se na Alcatrazu také dá najít. Zůstáváme tam asi tři hodiny a procházíme se po skále. Zpátky v SF si pak prohlížíme Fisherman's Wharf, bývalý přístav a rybí trh, kde se to nyní hemží turisty. Nakonec přejíždíme do parku Presidio až těsně pod Golden Gate, to už ale začíná padat opravdu hustá mlha, je zima a dostáváme pořádný hlad. Večer nám Vickie udělala špagety (bude těžké zase přejít na fastfoodovou stravu).

Pátek 31.7. (San Francisco)

První den v San Franciscu jsme strávili prohlídkou města, kde nám průvodce dělal Thorsten (syn Hannse a Vickie), což bylo skvělé. Prošli jsme se při pobřeží a zdálky si prohlédli Golden Gate, projeli jsme několik parků, vyjeli na Twin Peaks, dali jsme si pivo v nejvyšším patře budovy Bank of America (asi nejvyšší ve městě, krásný výhled na přístav a Alcatraz), svezli se v cable car (lanovka) a prohlédli si Chinatown, kde jsme si také dali nějaké čínské jídlo (docela dobré). Večer jsme se vrátili do Los Gatos, Hanns a Vickie pro nás udělali k večeri barbeque a bylo to všechno moc dobré. Dali jsme si místní kalifornské (plus nějaké německé) pivo a šli spát.

Čtvrtek 30.7. (Point Reyes)

Někdy v 8 ráno se loučíme s Donem a Joyce a vyrážíme zase na cestu -- pokračujeme kousek na jih po interstate 101 a pak se dostáváme na kalifornskou highway číslo 1, která se klikatí podél pobřeží až dolů do LA. Je to velice pomalá silnice, ale jede se po ní mnohem příjemněji než po dálnici pár kilometrů dál ve vnitrozemí; highway 1 nabízí úchvatné pohledy na Pacifik. Když jsme vyjížděli z Eureky, byla samozřejmě celá v mlze, ale pár mil na jih už bylo jasno -- ovšem jak jsme se blížili večer k San Franciscu, zase se objevila. Zastavili jsme v rezervaci Point Reyes a jeli se podívat ke slavnému majáku, ale celý kraj se topil v mlze a byla pořádná zima. Stejně jsme ale neměli moc času, takže jsme pokračovali dál do města, přejeli Golden Gate a dostali se do Los Gatos (což si překládáme jako Kocourkov), kde bydlí Vickie a Hanns, u kterých přespíme.

Středa 29.7. (Eureka)

Vstáváme ráno před šestou, Don bere svou loď a jedeme na ryby. Na vodu vyrážíme z přístavu pár kilometrů za Eurekou a kromě Dona s námi jede ještě jeho přítel, který se většinou věnoval řízení, zatímco Don dával pozor na naše pokusy o rybaření. Pro člověka, který nikdy nebyl na oceánu (jako já) to byl unikátní zážitek (i když vlny dělaly svoje); kromě pěkných pár ryb, které se nám kupodivu povedlo chytit, jsme viděli cestou spoustu tuleňů, a dokonce i jednu velrybu. Na moři jsme byli nějaké 4 hodiny. Pak se vracíme do Eureky k Donovi domů a trochu odpočíváme, zatímco Don očistí ryby (budou dnes k večeři). Večer vyzkoušíme také nějaké ústřice.

Úterý 28.7. (Eureka)

Ráno jedeme s Donem a Joyce k oceánu; pořád je mlha, i když oproti včerejšku je to lepší. Procházíme se po skalnatém pobřeží za odlivu a Don nám ukazuje něco z mořské fauny (hvězdice, sasanky, kraby a různé druhy měkkýšů). Prohlížíme si historické centrum Eureky a přístav, ze kterého bychom zítra měli vyjet rybařit, pokud dovolí počasí. Odpoledne nás Don nechal zastřílet si z několika jeho zbraní (lovecká puška, brokovnice, odstřelovací puška, pistole) na pozemku jeho přítele, což jsme si pořádně užili :). Potom jdeme do pivovaru ochutnat místní piva (mě moc chutnala; tady se nebojí s pivem experimentovat, takže bylo z čeho vybírat) a dáváme si tam večeři.

Pondělí 27.7. (Redwood)

Opouštíme Crater Lake a Oregon a znovu se dostáváme do Kalifornie. Sníjždíme do nižších nadmořských výšek, blížíme se k oceánu a je pořád tepleji (ráno v Crater Lake bylo nějakých 8, kolem poledne už je 30), jakmile ale přijíždíme na vzdálenost nějakých 15 mil od moře, prudce se ochlazuje o 15 stupňů a na západě už vidíme mlhu, která tady lemuje pobřeží skoro celé léto. Projíždíme prašnou cestou přímo v redwoodovém háji, kde kromě nejvyšších stromů na světě tady rostou i veliké kapradiny, které dotvářejí dojem pravěkého lesa. Přijíždíme k oceánu, ale všechno je v mlze. Velká zima. Projíždíme zbytkem národního parku, dáváme si jednu delší procházku mezi redwoody, a potom už jedeme do Eureky za Donem a Joyce. Joyce uvařila skvělou večeři (divočina), pořádně jsme se najedli a jdeme spát.

Neděle 26.7. (Crater Lake)

V Crater Lake naštěstí ráno nebyla taková zima, jak jsme čekali (je to ještě hodně na sever od Lassenu a pořád jsme víc než 2 tisíce metrů vysoko -- jako ostatně skoro pořád, když kempujeme), takže jsme se docela dobře vyspali. O půl desáté jedeme k jezeru, zastavujeme na několika vyhlídkách a dáváme si osmikilometrový výstup na nejvyšší horu v parku, Mount Scott -- hezký výhled na jezero a celou sopečnou oblast (nijak náročné oproti túrám v Yosemite). Další výlet je k hladině jezera (kolem jsou strmé srázy, takže musíme slézt mnoho stop převýšení); není vůbec tak studené, jak by člověk čekal soudě podle sněhu všude kolem, a zaplavat si je v třicetistupňovém teplu moc příjemné. Vyškrábali jsme se zpátky nahoru, objeli jezero z druhé strany a zrovna si v kempu grilujeme klobásky. Večer se chystáme na rangerský program k jezeru.

Sobota 25.7. (Lava Beds)

Ráno je pořádná zima (6 stupňů), probouzíme se brzo, vynecháváme snídani a vyjíždíme z Lassenu na sever. Zastavujeme se v Subway Cave, což je lávová jeskyně dost podobná hlavnímu cíli dnešního dne (Lava Beds), kde jich je několik desítek. Tam dojíždíme kolem poledne a procházíme několik nejdelších a nejzajímavějších jeskyň -- všechny je možno prolézt i bez průvodce a zvládli jsme to i bez helm a s jedinou pořádnou baterku (díky, Michale). Jeskyně nejsou tak bohatě zdobené jako většina těch našich, ale jsou zajímavě členité, volně přístupné, a člověk je může prolézat celý den, aniž by potkal víc než pár lidí. K večeru přijíždíme do parku Crater Lake -- skoro kruhové jezero v kaldeře sopky; nejhlubší jezero v USA s úžasně modrou vodou. Zastavili jsme se jen na chvíli (brzo bude tma, no a zítra si to projdeme pořádně), a postavili stany v kempu. Oproti včerejšku změna -- moskytů spousta.

Pátek 24.7. (Lassen)

Loučíme se s Monikou a její rodinou a vyrážíme na sever k národnímu parku Lassen. K hranicím parku přijíždíme po poledni, je docela příjemné počasí, a tak se vydáváme na dvě túry -- Bumpass Hell, což je vulkanická pánev docela podobná Yellowstonu, a procházku k jezerům v centrální části parku, kde se dalo vykoupat (koupání v čistých jezerech v divočině je fajn samo o sobě, ale přijde vhod o to víc, že v kempech v národních parcích skoro nikdy nejsou sprchy). Do kempu přijíždíme brzy, takže máme dost času na další procházku kolem Manzanita Lake, odkud je dobře vidět sopečný kužel Lassen Peak. Kemp u jezera tady v Lassenu je daleko lepší než Upper Pines v Yosemite, kde byly jednotlivé sity kousek od sebe a dost hlučno. Tady je klid -- a žádní moskyti.

Čtvrtek 23.7. (Mono Lake, Lake Tahoe)

Vyjíždíme ven z Yosemite a zastavujeme se u Mono Lake, slaného jezera známého svými tufovými útvary -- pach podobný jako u Salt Lake a výhled krásný. Jedeme dál na sever, dáváme si oběd v Jack in the Box a stává se nám první (a snad i poslední) drobná dopravní nehoda, kdy jsme lehce nabrali jedno auto při couvání; naštěstí na cizím autě žádná škoda a na našem jenom odřený lak, budeme to řešit před ojezdem. Skvěle jsme se vykoupali v Lake Tahoe a dojeli do Grass Valley k Monice. Vyzkoušeli jsme nějaká místní piva a už jdeme spát.

Středa 22.7. (Yosemite)

Dáváme se na další túru, tentokrát to je Half Dome. Celkem 25 kilometrů s převýšením 1500 metrů, takže celkem jsme v Yosemite nachodili za dva dny skoro 40 kilometrů. Vstáváme v 6, abychom se vyhnuli tomu největšímu horku (což se stejně nakonec nepovedlo). Ráno je docela příjemně, ale prudké stoupání začíná hned zkraje trasy. Na prvních pár kilometrech míjíme pěkné vodopády Vernal a Nevada Falls, kde nás příjemně zchladí vodní tříšť. Celý výlet je ale hodně náročný, nesrovnatelný s čímkoli, co jsem kdy v Čechách šel. Někdy v jedenáct se upocení konečně dostáváme pod samotný skalní dóm. Tady ale čeká to nejlepší -- nahoru je možno se dostat bez horolezeckého náčiní jenom po jedné steně (cca 150 vertikálních metrů), která má místy sklon 75 stupňů a je poměrně hladká, kámen navíc docela klouže. Bez opory by to nešlo, a tak jsou kolem natažené kabely -- člověk při výstupu používá spíše ruce než nohy. Shora je skvělý výhled a pobíhá tam několik svišťů a veverek, které sem také vyšplhaly a kradou turistům jídlo (předtím v kempu nám jedna vlezla do anti-medvědího boxu na jídlo a objevili jsme ji, až když jsme box po hodince znova otevřeli, nacpanou naším chlebem).

Úterý 21.7. (Yosemite)

První celý den v Yosemite. Hned ráno vyrážíme na túru k Upper Yosemite Falls. Je to nějakých 12 kilometrů, ale s velikým převýšením -- dost náročný výstup. I když samotné Yosemite Valley je dost nacpané, na trase nepotkáváme mnoho lidí. Po nějakých 3 hodinách se konečně dostáváme nahoru a jsme příjemně překvapeni hezkým jezírkem hned nad propastí s nejvyšším vodopádem v Severní Americe, kde jsme se mohli pohodlně vykoupat a smít ze sebe všechen pot z namáhavé cesty v 38 stupňovém horku. Cesta zpátky je rychlejší, ale člověk se při ní zašpiní stejně, takže k večeru přijde vhod koupel v řece. Poprvé jsme viděli kojota. Pak už nemáme energii na nic víc než krátkou projížďku po údolí autobusem, rozděláváme oheň a jdeme spát za poměrně velkého kraválu (rangeři odhánějí od kempu medvědy).

Pondělí 20.7. (Sequoia, Yosemite)

Dopoledne projíždíme parkem dále na západ a prohlížíme si druhý nejmohutnější (a první nejtěžší) strom na světě, General Grant Tree. Jedeme dál směrem ke Fresnu a po menších zmatcích kvůli objížďkám ve městě se dostáváme na správnou cestu k Yosemite. Už nějaký pátý den po sobě máme odpolední teploty ve stínu nad 40 stupni Celsia, naštěstí je to stále lepší s tím, jak se pohybujeme na sever (a hlavně jak k večeru přijíždíme do parku a šplháme se do vyšších nadmořských poloh). Prohlížíme si sekvojový háj na jižním okraji Yosemite a pak už míříme k Yosemite Valley, kde stavíme stany, opékáme si buřty a jdeme brzo spát (ráno se chystáme na dlouhý výlet).

Neděle 19.7. (Sequoia)

Ráno vyrážíme z KOA kempu u Lake Isabella a míříme na severozápad. GPS nás vede okresními cestami po vyprahlém americkém venkově, abychom odpoledne dorazili do národního parku Sequoia. Vyšplhali jsme na vyhlídku Moro Rock, odkud je pěkně vidět celý park, prohlédli si největší strom na světě (General Sherman Tree), silnici proraženou v padlé sekvoji a mnoho pěkných sekvojových hájů. Na jedné procházce jsme konečně pořádně zblízka viděli medvěda (tentokrát to byl baribal); krmil se jenom pár metrů od stezky. Postavili jsme si stany na hezkém místě nedaleko od řeky s vodopádem, kde jsme se potom vykoupali (voda byla sice studená, ale přírodní výřivka a čistá voda vše vynahradila).

Sobota 18.7. (Death Valley)

Z Fremontu vyrážíme po desáté ráno a po počátečních zmatcích se dostáváme na trasu směrem k Death Valley. Už tak vyprahlé Las Vegas střídá nefalšovaná nevadská poušť a teplota se pomalu šplhá k 50 stupňům Celsia (rekord toh odpoledne bude 51). Vjíždíme do parku jižní přístupovou cestou, která je prakticky opuštěná (nemnoho lidí má náladu na dovolenou v poušti, kde je 125 stupň§ Fahrenheita). Projíždíme plošinou Badwater, což je nejníže položená oblast v Severní Americe (85 metrů pod mořskou hladinou), vítr je natolik horký, že člověk nevydrží venku z auta déle než několik minut. Projíždíme kolem písečných dun. Trochu špatně jsme si rozvrhli tankování kolem Údolí smrti, takže k čerpačce dojíždíme silou vůle na rezervu. Strašně drahý benzín (však jsme už v Kalifornii).

Pátek 17.7. (Las Vegas)

Strašné horko. Jedeme po dálnici k Las Vegas a teplota šplhá k 47 stupňům Celsia ve stínu. Uhýbáme na lokální silnici a jedeme podél nádrže Lake Mead arizonskou a posléze nevadskou pouští. Bez klimatizace by to nebylo moc veselé. Posouváme si čas o hodinu zpátky a blížíme se ke hrázi Hoover Dam -- poslední míle k obrovské přehradě jedeme hodně dlouho, prakticky stojíme v koloně. Vidět hráz ale stojí za to. Klimatizace běžící naplno a popojíždění v koloně znamená velikou spotřebu, takže znovu zastavujeme natankovat (a dáváme si výborný oběd v Burger King). Kolem 5 se ubytovávámě v hotelu Fremont, večer si vyrážíme prohlédnout Vegas -- Fremont Experience a samozřejmě strip. Dokonalý kontrast ke spořádanému Salt Lake City. Kolem půlnoci pořád 44 stupňů, vedro jako v pekle. Procházíme celý strip, dostáváme se ke Stratosphere Tower a necháváme se vyvést na rollercoaster úplně nahoře nejvyšší budovy na západ od Mississippi. Rozdýcháváme rollercoaster a užíváme si krásný výhled na Vegas. Ve Fremontu si ještě zkusíme trochu zagamblovat (vyhráli jsme 15 dolarů) a někdy před druhou se vracíme na pokoje.

Čtvrtek 16.7. (Zion)

Pohodlně jsme se vyspali a někdy po půl desáté vyrážíme k Zionu. Sjíždíme do nižších nadmořských výšek a začíná se pořádně oteplovat. Zastavujeme nejdříve na severním okraji národního parku a projíždíme si Kolob Canyon, abychom se pak vypravili na jih a postavili stany na opačném okraji. V hlavní části parku se nesmí jezdit autem, takže nasedáme na autobus a necháváme se dovést na některá pěkná místa; na závěr si dáváme svě asi dvouhodinové túry. To už je ale strašné vedro (40 Celsia), takže jsme rádi, když se k večeru vracíme do kempu. Slunce ale pořád peče a naše místo není nic extra, všude jsou mravenci. Už se těšíme zítra do Las Vegas na hotel (hlavně sprchu).

Středa 15.7. (Bryce Canyon, Cedar Breaks)

Do Cedar Breaks jsme přijeli kolem poledne, ubytovali se v kempu a rychle jsme odjeli do Bryce Canyonu. Zaparkovali jsme na hranicích parku a dál se svezli autobusem na nejzajímavější vyhlídky; pár mil jsme se prošli po okraji kaňonu. Kaňon samotný tvoří spousta rozeklaných barevných skal a kamenů balancujících na tenkých pilířích. Kousek dál byl vidět lesní požár. K večeru jsme se vrátili do kempu v Cedar Breaks a prohlédli si samotný monument. Tady jsme kempovali zatím v nejvyšší nadmořské výšce (3200 metrů), takže po celý den nebylo nijak teplo. Večer jsme si na ohni opekli buřty (respektive nějaké americké párky), šli jsme na ranger program a star party -- pozorování hvězd v Cedar Breaks silným teleskopem s výkladem astronomky. Není tady žádné světelné znečištění, takže noční obloha je skutečně krásná.

Úterý 14.7. (Salt Lake City)

Dnes jsme si prohlédli město mormonů. Dojeli jsme na Temple Square, poslechli si zanícený komentář průvodkyň a vylezli k místnímu Capitolu. Viděli jsme Tabernákl, původně postaven jako posluchárna projevů mormonského proroka Brighama Younga, nyní zejména působiště známého mormonského chrámového sboru. Celé město prakticky vyrostlo z ničeho na solné poušti, když tam v polovině 19. století přišli mormoni. Trochu jsme si začvachtali ve Velkém solném jezeře, dojeli na začátek Velké solné pouště a pak se vrátli na naši původní jižní trasu směrem k Las Vegas. Zastavili jsme v kempu, který se nám líbil (nějak jsme si zvykli na vyhřívaný bazén :), leží hned pod jedním mormonským chrámem uprostřed pustiny.

Pondělí 13.7. (Grand Teton)

Dnes jsme opustili Yellowstone a pokračovali dál na jih do Grand Teton National Park. V noci v Yellowstonu jsme zažili pořádnou bouřku, zatím nejprudší. Byla docela velká zima. V Grand Tetonu jsme si udělali dvouhodinovou túru u Jenny Lake k vodopádům na druhé straně jezera; Grand Teton je vysoké pohoří (cca 4 kilometry), zvedá se prakticky z roviny, a tak z východu vypadá docela impozantně. Stejně jako v Rocky Mountains a v Yellowstonu byl na vrcholcích štítů vidět sníh. V jezerech se koupat nedalo, voda byla strašně studená. Vyjeli jsme z parku a po dvou dnech jsme se konečně pořádně najedli, zkusili jsme už čtvrtý fast food(zatím nejlepší asi Hardee's). Po cestě do kempu nás často zdržovala práce na silnicích a často jsme cítili přejetého skunka (běžná věc na amerických silnicích), ale už jsme tady a tu dlouhou cestu jsme si vynahradili v bazénu (a je tu konečně taky pořádná wifi).

Neděle 12.7. (Yellowstone)

Ráno začínáme jižní část osmičky, což jsou zejména gejzíry, horké prameny a barevná vulkanická jezírka.Postupně jsme si prohlédli několik plošin s gejzíry a dalšími útvary; člověk by tu mohl strávit týden a stejně by neviděl všechno. Turistické chodníky se skoro pořád halí do horké sirnaté páry, ze které se točí hlava. Dnes v parku potkáváme hodně lidí – je neděle. Kolem 3 hodin se dostáváme k nejznámnějšímu gejzíru v parku, Old Faithful. Není největší, ale zato exoloduje poměrně pravidelně (na rozdíl od několik mil vzdáleného největšího gejzíru na světě, Steamboat, který sice může dosáhnout až 120 metrů, ale exploze od sebe dělí někdy dny, jindy desítky let). Měli jsme navíc štěstí a gejzír explodoval jen několik minut po tom, co jsme přijeli. Byli jsme unavení z obou dnů v Yellowstonu (bylo to hodně prohlížení), a tak jsme se zastavili už jenom v poslední gejzírové oblasti u jezera a zaregistrovali se v kempu. V jezeru se koupat může, ale voda je strašlivě studená, tak jsem si aspoň smočil nohy – o něčem víc nemohla být řeč, protože přišla bouřka. Včera do kempu vlezl grizzly, tak uvidíme, jestli ho něčí večeře zláká i dnes.

Sobota 11.7. (Yellowstone)

V kempu v Cody se nám konečně povedlo dostat k internetu. Potkali jsme tam Švýcara, který uměl česky i slovensky a znal dobře naše reálie, takže to byla docela zábava. Spali jsme pod širákem (až na Zuzku, která dala jako obvykle přednost autu). Vstali jsme kolem 6 a vyjeli na západ, kde jsme se za hodinku dostali do národního parku Yellowstone. Park je to obrovský, jeho centrum tvoří jezero Yellowstone, z něhož vytéká stejnojmenná řeka. Jezero leží uprostřed velké kaldery (celý Yellowstone je vlastně jedna velká sopka), takže už u něj jsme začali vídat horké prameny, zřídla a jiné jevy, přičemž celou cestu nás provázel charakteristický zápach síry. Středem parku se točí známá silnice ve tvaru osmičky, podél které se nachází většina nejznámnějších míst. V sobotu jsme se vypravili na její severní část; ubytovali jsme se v kempu a postupně si prohlédli Grand Canyon of the Yellowstone (není tak velký jako ten arizonský, zato je barevnější a je na něm několik vodopádů), Mammoth Hot Springs (tektonické terasy) a řadu dalších věcí. Viděli jsme spoustu bizonů, jelenů a zdálky i grizzlyho a losa. Já jsem se vykoupal v řece v místě přítoku jednoho horkého pramene, voda měla nad 40 stupňů. Když jsme obkroužili vrchní část osmičky, vrátili jsme se do kempu a udělali oheň, abychom se zbavili moskytů.

Pátek 10.7. (Devil's Tower)

Průjezdní den. Pořádně jsme se vyspali a vyrazili po deváté od Sturgisu na západ. Udělali jsme krátkou odbočku k Devil's Tower, což je monument čnící nad plošinami severního Wyomingu (stát Wyoming ho má i na poznávací značce). Kolem věže jsme si udělali okružní procházku, zastavili v obchodě se suvenýry a pokračovali na západ k Yellowstone. Je to dlouhá cesta, nějakých 650 kilometrů; po cestě přejíždíme vysoký a členitý masiv Big Horn (o několik mil jižně míjíme dějiště poslední bitvy generála Custera). Přes Big Horn se jede pomalu, cestu tvoří samé serpentiny a častokrát zastavujeme kvůli práci na silnicích. Kolem osmé přijíždíme do Cody, kde přespíme a rano vyrazíme k Yellowstone.

Čtvrtek 9.7. (Badlands)

Večerní program v kempu byl zrušen kvůli bouři a silnému větru. Takže jsme místo poslouchání rangerů vylezli na skálu a sledovali, jak bouře zuří nad východním obzorem. V noci vítr ještě zesílil a byli jsme rádi, že jsme udrželi stany na jednom místě. Nakonec jsme se ale docela dobře vyspali a po deváté vyrazili na zhruba dvanáctikilometrový výlet národním parkem Badlands. Je to území chřestýšů, takže ten vepředu si musel kromě kochání krajinou dávat pořádně pozor na cestu. Už po pár stech metrech jsme se dostali do vyprahlé pustiny a byli jsme rádi, že jsme výlet nenechali na odpoledne -- bylo strašné vedro a světlo se odráželo od bílého písku. Chvíli jsme šli travou, kde se postupovalo pomalu (člověk neviděl, kam šlape), jinde nerostlo vůbec nic. Skály v Badlands jsou barevné (většinou jsou bílé až šedé, ale také žluté, červené a fialové) a hodně rozeklané, pro středoevropana úplně cizí krajina. Ráno jsme potkávali jenom málo lidí (nemnoho lidí je tady ochotno udělat víc než pár kroků od auta), k poledni se přece jen už pár turistů objevilo. Chřestýše jsme neviděli (zatím). Okolo jedné jsme se vydali na cestu k Rapid City, projeli jsme další částí národního parku s několika pěknými vyhlídkami a najeli na interstate. V Rapid City jsme se najedli, nakoupili a pokračovali dále na západ. Kempujeme u Sturgisu v Elk View, kde sice údajně měla být wi-fi, ale vypadá to, že na internet si budeme muset ještě nějaký den počkat. Ale aspoň se můžeme poprvé po 3 dnech osprchovat :).

Středa 8.7. (Wind Cave, Crazy Horse, Mt. Rushmore, Badlands)

V noci bylo docela příjemně, i když k ránu, aby nebyla porušena tradice počasí po našem příletu, spadlo pár kapek. Odjíždíme z Wind Cave a po cestě potkáváme velké stádo bizonů, jsou tu také americké antilopy. Projíždíme Custer State Park a dostáváme se ke Crazy Horse Monument, což je už přes 50 let vznikající pomník indiánskému stratégovi bitvy u Little Big Hornu. Socha vytesaná ve skále bude větší než egyptské pyramidy a jedná se o protějšek soch amerických prezidentů u Mt. Rushmore, kam dorážíme chvíli potom. Všude kolem velké davy lidí, kontrast s Wind Cave, kde bylo jen pár návštěvníků. Nezdržujeme se dlouho a jenom se procházíme kolem monumentu, abychom mohli vyrazit k cíli dnešního dne -- národnímu parku Badlands. Cestou se zastavujeme na oběd v Taco Bell (shodli jsme se, že tacos jsme měli naposledy), a odpoledne projíždíme městem duchů (jako z hororu) na hranicích národního parku. Badlands je nádherná krajina; jako z jiné planety, pustá a prakticky bez turistů. Namátkou jsme se vydali kousek po polní cestě a dojeli jsme na fantastickou vyhlídku Sheep Mountain. Teplota rychle rostla a brzo už se blížila 100 Fahrenheita (37 Celsia). Před dvěma dny na nás sněžilo! K večeru dorážíme do kempu. Je šílené vedro, nejsou tady žádné stromy, v jejichž stín by se dal postavit stan. Vyrážíme s rangerkou na procházku s výkladem, mezitím se sbíhají mraky a začíná pořádná dakotská bouřka (poprvé jsem viděl horizontální blesk); stany jsme postavili jen tak tak. Přestalo pršet a asi půl hodiny na obloze svítila duha, teď se Petr snaží něco uvařit a já něco napsat, než půjdeme na večerní program rangerů.

Úterý 7.7. (Scotts Bluff, Agate Fossil Beds)

Dnes jsme měli první z přejezdových dnů, celkově jsme ujeli nějakých 650 kilometrů. Takže jsme dělali jenom krátké zastávky, ale docela to stačilo (narozdíl od včerejšího sněžení bylo dneska pěkně horko a úplně jasno po celou dobu cesty, i když ještě určitě ne nesnesitelně -- navíc klimatizace v autě funguje naštěstí dobře). Po odjezdu z národního parku zmizely hory z obzoru docela rychle, a tak jsme se dostali do nekonečných plání, kde kolem dálnic člověk vidí jenom trávu, dobytek a větrná čerpadla na vodu. Zastavili jsme ve Wal-Martu pro nějaké nezbytnosti, na které nebyl čas o víkendu. Pořádně jsme se prošli u Scotts Bluffu -- to je vysoký útes čnící nad prérií, kolem kterého vedla stará stezka Oregon Trail v dobách Divokého západu. Další krátká zastávka u Agate Fossil Beds (zkameněliny a první upozornění na výskyt chřestýšů). Tankujeme plnou a zastavujeme ve Wind Cave, kde nám předtím do cesty vlezl bizon (doslova; museli jsme zastavit). V kempu je večerní program s rangerem, vypráví o prérii. Snažili jsme se něco uvařit z polotovarů z Wal-Martu, ale vypadá to, že zůstaneme u fast-foodových menu. Dopisuji tenhle záznam a poslouchám bizony (máme stan úplně na kraji kempu a je obvyklé, že kolem tábořišť procházejí jeleni nebo bizoni, takže doufám, že to s nimi dopadne jako s medvědy včera).

Pondělí 6.7. (Rocky Mountain)

Ráno vyrážíme do prvního národního parku. Řídí Petr (což se pravděpodobně ještě nějakou dobu nezmění :), a pomalu se prokousáváme výškovými kilometry. Nejvyšší bod, kam jsme se dostali autem, má přes 3700 metrů nadmořské výšky -- řidší vzduch byl docela znát, zvlášť když jsme se snažili někam dojít. Rocky Mountain je krásný a pestrý národní park (zažili jsme tam snad všechny druhy počasí od pražícího slunce přes neskutečný vítr a déšť až po sněžení). Většinu parku je možné pohodlně projet autem, ale vydali jsme se i na jeden delší pěší výlet -- sice nás z něho předčasně odehnal déšť, ale předtím jsme se dostali do úplné divočiny plné naprosto krotkých vypasených svišťů. Když jsme přijeli do kempu v jednom z údolí národního parku, bylo zrovna po dešti a docela zima; noc také nebyla nikterak teplá. Naštěstí už nesněžilo :). Lidé v kempech jsou tu velmi slušní (vlastně nejen v kempech). Avizovaný grizzly se v noci ve stanu neobjevil, ani neobléhal Zuzku, která spala v autě, kde bylo (podle předpisů) schováno všechno jídlo. Když v noci začalo pršet, docela jsem Zuzce záviděl, medvěd nemedvěd.

Neděle 5.7. (Denver)

Ráno jsme si vyzvedli auto. Suzuki Grand Vitara -- menší SUV, pro náš výlet docela postačující. Je červená, rok výroby 2008, moc pěkné auto. Potom nás Ken vzal na prohlídku okolí Denveru; prohlédli jsme si Red Rocks Natural Amphiteatre (částečne přírodní stage s výbornou akustikou), kde se často konají koncerty, ale třeba i mše. Odpoledne pro nás Ken a ostatní uspořádali piknik, kde jsme se docela pěkně přejedli (hamburger, klobása, dort s českou vlajkou a pak tablety na trávení), seznámili jsme se s celou jejich rodinou. Večer jsme se už balili na ranní odjezd do Rocky Mountain NP. Betty pro nás připravila spoustu věcí, které jsme si mohli vzít na cestu -- naprosto skvěle se o nás celou tu dobu starali, asi jim to těžko budeme moct oplatit. Zase sprchlo, stejně jako v sobotu i v pátek. Před spaním jsme se ještě šli projít k nedaleké kolonii psounů (pár metrů od místa, kde Betty a Ken bydlí), sledovali západ slunce nad Skalnatými horami a párek bílých pelikánů na jezeře. Denver má krásná předměstí.

Sobota 4.7. (Denver)

Tak jsme v poradku dorazili do Denveru. Let z Londyna se trochu protahl, protoze nad Denverem bylo dost spatne pocasi, takze pilot s nami udelal nekolik kolecek nad Skanlatymi horami. Pekny vyhled, i kdyz vetsina hor byla v mracich. Po ceste jsme si predtim take dobre prohledli pobrezi Gronska a Baffinuv ostrov. Na letisti v Denveru nas vyzvedl Ken a dovezl nas k sobe do Westminsteru, coz je predmesti metropole... imigracni a celni kontrola byla docela vesela, protoze jsem si zapomnel v batohu rizek, ktery vycmuchal policejni pes, takze jsme se Zuzkou museli projit podrobnejsi kontrolou. Samotny pohovor s imigracnim urednikem byl docela pohodovy, ptal se nas na nas vylet, nekolikrat nam pripomnel, ze v USA nemuzeme pracovat, a to bylo vsechno - zadne neprijemnosti. Betty nam po priletu udelala pizzu a sli jsme spat - maji s Kenem opravdu krasny dum. Dnes je 4. cervence, takze v Americe veliky svatek, za chvili se chystame jit se podivat na ohnostroje. Od rana jsme shaneli jeste nejake veci, ktere jsme potrebovali na vylet; ted bychom uz snad meli mit skoro vsechno - s vyjimkou auta, ktere si vyzvedneme rano. Byli jsme s Kenem a Betty take na msi, bylo to docela zajimave a docela jine nez u nas doma. Ken nas vzal na kratkou prochazku, jsou odtud pekne videt Rocky Mountains; a primestske oblasti Denveru jsou plne psounu. Budeme se snazit postupne dodat nejake fotky, ted to nestihame :)

Připraveni na cestu

Státnice jsou za námi, takže teď už jen zařídit pár posledních věcí a budeme moct vyrazit. Zatím se chceme držet trasy, kterou jsme naplánovali v zimě, jenom se nebudeme pro jistotu přibližovat mexickým hranicím kvůli prasečí chřipce (takže škrtáme Mexicali, Tijuanu). Uvidíme, kolik z míst, co jsme si naplánovali, zvládneme navštívit. Z Prahy odlétáme v pátek 3. července ve 12:15, do Denveru přiletíme v 18:15 místního času. Víkend strávíme s přáteli v Denveru; v pondělí začneme náš výlet národním parkem Rocky Mountain. Tak snad vše půjde dobře...

Auto zamluveno

Konečně jsme vybrali a zamluvili auto pro náš výlet. Bude to Suzuki Grand Vitara (malé SUV). Takže teď už je všechno zařízeno, stačí jen zvládnout zkoušky a státnice...

Rezervace dokončeny

K dnešnímu dni bylo rezervováno veškeré potřebné ubytování, nově to jsou 3 noci v kempu Upper Pines v Yosemite NP a hotel Fremont v Las Vegas. Snažili jsme se to trochu vybalancovat mezi potřebou mít nějakou jistotu (přece jen, bude probíhat hlavní turistická sezóna) a flexibilitou (hlavně ke konci jsme už nedávali rezervace žádné); přehled zatím realizovaných nákladů je ke stažení zde. Zároveň jsem dokončil detailnější plán výletu a popis trasy, který je ke stažení na této stránce.

Úkoly pro nejbližší měsíce

1)   Vybrat autopůjčovnu a typ auta (nejlépe březen, Michal)
2)   Sehnat GPS s americkými mapami (nejpozději květen, Petr)
3)   Zabookovat kemp v Yosemite NP (15. března, Tomáš)
4)   Zabookovat hotel v Las Vegas (březen, Zuzka)
5)   Koupit Rand McNally 2009 Road Atlas (duben, Tomáš)
6)   Koupit Woodall's Campground Directory 2009 (duben, Tomáš)
7)   Sestavit podrobný seznam položek na cestu (duben, Zuzka)
8)   Vytisknout průvodce po NP (březen, Petr)
9)   Rezervovat Mesa Verde RV resort (březen, Tomáš)
10) Sumarizovat informace o rezervacích (duben, Tomáš)
11) Zjistit možnosti nabíjení spotřebičů v autě, americká specifika (nejpozději květen, Michal)

Aktualizace trasy

Přes Vánoce jsme trochu předělali plán cesty, současný stav je nyní definitivní. U každého dne je uveden předpokládaný počet kilometrů (bez zajížděk) a potřebný čas k jejich ujetí podle Google Maps (což je potřeba brát s rezervou, a to doslova). Malé změny se určitě mohou vyskytnout v samotné mapě výletu, nicméně data příjezdů a odjezdů na jednotlivá místa to, pokud se nepřihodí nějaká nepříjemnost, neovlivní (s výjimkou konce cesty, tedy úseku mezi Grand Canyonem a Denverem, kde nemáme žádné rezervace, takže budeme flexibilní). 

Do mapy výletu byly zaneseny vhodné kempy (a hotel v Las Vegas), ve kterých můžeme přespat. Zhruba polovinu z nich je potřeba rezervovat; rezervace máme zatím hotové u 7 z nich.

Oslabování koruny

Koruna pořád padá a já už jsem pomalu rezignoval na aktualizování nákladů :) . Od prvních propočtů v létě dolar posílil o polovinu. Naštěstí to aspoň trochu kompenzuje levná ropa (v dolarech nyní 30 % z červencové hodnoty). Kdo by to v létě čekal?